DVA REBELOVÉ. I.

Pět neděl bylo takhle den co den:

Na vypáleném nebi vzešlo slunce

a zvolna lezlo, žáry metajíc

na zemi dolů, po modravé poušti.

Zem rozpukaná černé rány své

nebesům tvrdým ukazovala,

luk tráva zhnědla, lány obilí

předčasnou spoustou slámy staly se,

na návsi v seschlém lůně rybníka

leskla se těla leklých rybiček

pod hejny pasoucích se modrých much;

zpěv ptáků nezněl, bědní zpěváci

seděli v zaprášeném větvoví,

rozevřenými svými zobáčky

zoufale lapajíce žhavý vzduch –

nic nehnulo se, jenom drobný prach

plul v pruzích výhně. Ani večery

chlad nepřinesly. Slunce zapadlo,

a nastřádaným horkem začala

sálati země. Začli výti psi

bolestně táhle, v chlévech bučely

zděšené krávy, lidé zmoření

od zápraží svých všude zírali

na tvářnost nebes. Tiše, zoufale.

V neděli pátou těchto suchých dnů

Jan Rokos, písmák, vísky filosof,

do polí vyšel, k vršku zaměřil,

kde z kamene stál obraz božích muk.

Zde zadíval se v klenbu nebeskou

zpytavým starých lidí pohledem,

jak by tu báni proniknouti chtěl,

jak by chtěl najít někoho tam za ní,

a vyčítavě začal hovořit:

„Den co den prosíme Tě v kostele

a mimo kostel každým dechnutím

o trochu deště; tady byli jsme

už desetkrát ve zbožném procesí,

bys nad námi se smilovati ráčil,

a všecko marno. Kámen hnul by se

i člověk změk by. Chod Tvé moudrosti

prý nevýzpytný – což to platno nám,

když hynou pod ní naše životy?

Či trestat chceš? Zač? Pane Bože, zač?

Tvé slunce pouští oheň pekelný

za živa na nás! Pane Bože, zač?

Kde vina naše? Jdeme pokorně

po cestách všech, jak přikázal jsi nám,

jdem do práce i do kostela jdem,

nedáme ani sousta do svých úst,

bychom se vděčně nekřižovali,

před spaním poroučíme duši svou

v Tvé ruce, z rána bereme ji zpět

Ti děkujíce, žes nám choval ji

a svěřuješ zas – a ne ze strachu,

ne pro naději Tvojí odměny,

než že jak děti k otci musíme

jít k Tobě. Že nám ani nezbývá

už nikdo, pouze Ty, Ty jediný,

Tvá spravedlnost, Tvoje dobrota.

Nuž, čím jsme vinni, Pane Bože, čím?

Chceš vyhladit nás z tváře země Své?

Buď vůle Tvá, jen vyhlaď! Ale netrap!

Když dítě trestám, povím já mu, proč,

a netrestám je nikdy z rozmaru...

A jsme-li vinni my před tváří Tvou,

my letití (dals tělo slabé nám

a ducha, jenž dost lehce umdlévá,

a mnoho roků plných pokušení) –

proč trpí s námi děti nevinné,

jimž Syn Tvůj slíbil nebes království?

Proč zem ubohá? Zvířat němá tvář?

Když chlapec trápí mouchu, už to hřích –

Zab, hochu, zvíře, ale netrap ho!

Zab, Pane Bože, ale netrap nás!“

Sinavý proužek vyvstal na nebi

a dmul se v horu. Vítr zdvihl se,

do prachu upad šedé silnice,

kde zvířil sloup, vstal, s hukem vítězným

jej hnal si v dáli. „Dobrý Bože, dík!

Nebeský Bože, ty nás zachráníš!

Déšť, Tvůj déšť tady! Ruko všemocná,

zahynout nedáš svému stvoření!

Ožijí klasy, bude na daně

a bude ještě trochu živobytí –

však čas byl věru, Pane Bože, čas!“

A hory mračen rostly úžasně,

a plápolavé slunce ztratilo

svůj lesk a jako oko slepcovo

pod bělmem tkvělo. Sadů stromoví

se zoufanlivě smýkat začalo.

Dunělo v mračnech. Byla teskná tma.

Jan Rokos rozrušen spěl k vesnici.

Tu žlutý mráček vylet na nebe

a zlověstně se v obzor pověsil

a žluté světlo padlo na zemi.

Cos zaprasklo. Zešedivěl vzduch.

Krup spousta jako vejce holubí

zem zasypala. Na to spadl liják.

K východu potom mraky splynuly

v stříbrná horstva. Modří nejčistší

se nebe stkvělo, slunce smálo se

hřejivě mile. Nářek v chalupách.

Kde jaké okno – bylo vybito,

kde jaký strom – byl hrůzně otlučen

nad plody svými trče sraženými,

jež válely se v kroupách tajících.

A lidé vybíhali k polím svým,

by hlouběji si v duše vrazili

bolesti ostny. Pole ležela

zdupána, klidna. Kroupy leskly se

v ubitých klasech jako démanty.

Jan Rokos nešel k lánům polí svých,

šel na ten vršek, dneska po druhé,

tam k božím mukám. Stanul. Mrazný klid

v stařeckých očích, pohled na nebe,

na modrá usmívavá nebesa,

zřel zpytavě v ně, jak by proniknout chtěl

jich klidný úsměv, zaťal ruku v pěst

a hroze vzhůru, hučel ledově;

– Ty vrahu, vrahu, vrahu ničemný! –