DVA RYBÁŘI.

Dva rybáři zasedli v loďku

a po proudu dali se v běh:

druh bradatý s čeřenem v rukou,

druh mladistvý u vesla v snech.

Jen z klidného vyjeli kraje,

je čeřivá vítala pláň,

by z tiché své hlubiny taje

jim dary své hrnula v daň.

I vnořena do vody sítě,

a na první zajato hod

v ní veselé Vltavy dítě:

to běliček stříbrný rod.

A za první znova a znova

zas jiné se lapají hned,

a rybák, ten neztratí slova

a nespustí s čeřene hled.

Však do kola hrouží se zraky

ten mladičký u vesla druh.

Jej letící po nebi mraky,

jej zvlněný dojímá luh.

Jej zelené poutají břehy

i zpěněný po boku jez

i slunečné do řeky šlehy

i v hladině obrazů směs.

A snivé když upřel své oči

v dno lodice, v rybiček běl,

on, zády jak soudruh se točí,

z nich nejhezčí: Volna jsi! děl.

A pustil ji do její skrýše

a v dumách pjal do modra zrak,

cos pro sebe zanotil tiše –

on spokojen, šťasten byl tak!

Však veselé Vltavy dítě

šlo varovat družek svých svět:

již prázdné jen tahali sítě –

a za krátko dali se zpět.