Dva slepci.

Dva slepci na smetí kdes v bídě umírali.

To žebrák byl a král, jejž hříchy svrhly s vlády.

Měl každý hadry své a každý sténal hlady,

a černí ptáci již nad jejich čely vláli.

Než slepci nezřeli ten mrak, jenž k nim se chýlí,

jenž mžikem ostrý spár do prsou jejich zatne,

však ještě naposled si ruce stiskli matné

a vroucně objali a druha políbili.

A náhle zvolal král:,To noc se v záři mění,

já jasný vidím den!‘ A žebrák: „Jaké světlo

mým zrakům ztrhaným teď ještě náhle zkvetlo?

To má jest odměna!“ ,Já vidím odpuštění.‘