DVA SONETY.

Ó, plesný sonet se mi zdál,

jak rajka hrál, se duhou smál,

v něm lásky mé se perlil ples,

fontanu paprsk, do nebes!

Však v ráno šedé, jaký žel,

já krásný sonet zapomněl,

jej darmo hledám... v duši jen

mdlá tucha po něm, o snu sen.

Ach, smutný sonet se mi zdál,

jak doupnák v šeré hvozdy lkal,

v něm všecka nuda hořkých dob

i touha s něhou plnou mdlob. –

A ráno, hle, za rýmem rým

hřmí kladiva jak mozkem mým,

a stále zní – to divná věc,

a z jedné duše tryskly přec!