DVA SONETY O PRORADNÝCH OČÍCH. (I.)

Jen dvakrát v ně jsem hleděl. Zlé jsou, omámí,

klid duše nejedné je navždy pohřben v nich.

Lesk jejich sametový stlumte brvami,

neb závrať z oněch tůní hledí záhadných.

Bouř žití Vašeho a vše, co za Vámi:

hlas vášní výstředních i ironický smích

na slova prosebná, jež lkali neznámí –

to všecko v zracích Vašich chví se proradných.

V těch zracích čisté světlo nikdy nekmitne se,

by v duši budilo, co tušením se třese,

v jich hloubi mlčící plá výheň požárů,

plá síla nelítostná, surová a mstivá,

jež v duše pokořené s úsměškem se dívá

a svítí ke zdaru...