DVA SONETY O PRORADNÝCH OČÍCH. (II.)

Tak při tom vzpomínka se maně v duši vrací:

Les, měkce sšeřený... a vůně... stromů šum...

v korunách písněmi se pozdravují ptáci,

jich rozjásaný proud zní do pochmurných dum

...a dole v temnotách se mezi houštím ztrácí

tůň temná, mlčící, jak úkryt stínů stům,

jež jenom z večera, když slunce dokrvácí,

se za zrcadlo změní rudým požárům...

Tu jednou vesničan, by zbádal její stíny,

neb z jiných příčin spustil okov do hlubiny,

a kruhy širokými voda zvlnila se;

když z hloubi okov posléz vytažen byl zase,

pár neznámých a bílých leželo v něm kostí –

jen ďas ví, z jaké byly dávné minulosti.