Dva stíny

Dva stíny veliké, dva zjevy olbřímí

se cestou potkaly kdes světy hvězdnými.

Ten jeden světlý byl jak slunce v poledne,

a druhý: černá noc, v níž hvězd zrak neshledne.

A ten, jenž světlý byl a skvěl se zářivě,

ten v očích smutek měl a mluvil tesklivě:

„Och, lide, lide můj, tam dole na zemi,

co s mými učinils s příkazy se všemi!

Já zákon lásky dal, ten zákon nejvyšší –

ty dravost šelmy máš a nízkost hroznýší.

Já cestu ukázal ve hvězdné výšiny –

ty však jsi duši spjal tam v zemské nížiny.

Och, lide, lide můj, tam dole na zemi,

cos jenom učinil s příkazy se všemi!“

A ten, jenž temný byl jak přízrak nesměrný,

ten jenom chechtal se, tak hrozný, příšerný:

„Když lidé usnuli, já šel jsem na pole

a do tvé pšenice jsem nasel koukole.

A koukol bujela a kvetla nejvíce –

och, brzy, brzy v ní tvá schřadla pšenice.

A marně chtěl jsi pak svou velkou obětí

svou nivu zachránit a koukol vypleti.

Dál roste koukol má, ta setba odvěká,

dál kvete, mohutní – toť vůlí člověka.

Dals vůli člověku: nechť sám si vyvolí,

zda setbu mou či tvou chce míti na poli.

A člověk vyvolil: ne tvoji pšenici –

mou koukol zvolil si teď k žatbě zrající...

Náš zápas skončen je:Tvůj prestol zašlapán,

jen já, jen já – ó slyš – jsem pravý světa pán!

Jen viz těch miliard ty davy neshledné:

ti všichni loutky jsou v mé ruce dovedné!

Ti všichni loutky jsou – i s vůlí svobodnou:

neb vždy tou vůlí svou se pro mne rozhodnou.

Náš zápas skončen jest: Jen já jsem světa pán,

můj září diadem, tvůj prestol zašlapán!

Och, byla nadarmo tvá oběť na kříži,

och, byla nadarmo a cest mých neskříží.

Och, viz tu zemi jen. Je jaká proměna?

Jak dřív, tak nyní zas je tebe vzdálena!

Jak dřív, tak nyní zas tam lidští kupčíci

ctnost s hříchem míchají v pradivné směsici.

Jak dřív, tak nyní zas se vraždí, zabíjí,

a v krvi koupou se a krví opíjí.

Jak dřív, tak nyní zas dál platí síla, pěst –

kdo koho silnější, ten také v právu jest...

Nuž, řekni, řekni sám: Je jaká proměna?

Jak dřív, tak nyní zas ta zem tě vzdálena!

A hrstka věrných tvých, již zvou tě prorokem?

Jak kapka mizí tu v mém moři širokém. –

Och, ne! Náš skončen boj, jejž vedem od věků,

a marně přinesls svou oběť člověku.“

„A přece mýlíš se, neb neznáš, Satane,

té krásy duše pak, když v slávě zaplane.

Och, byť jen jediná z těch duší vyrvána

z těch hrozných osidel, jež tebou utkána,

ty, temný démone, mých duší ostříži,

věz: marnou nebyla má oběť na kříži!