DVA STÍNY.

Jde měsíček vejpůl nakrojen,

v běl řeka leskne se, hučí,

les ze sna tak dýchá spokojen

a v ptáků nápěvy pučí.

Dva stíny si sedly u řeky,

cos s rukou smývají, šatů –

„Ač prokleti snad jsme na věky,

já nechci dozráti katu.“

Tu povídá druhý: „V duše tmách

už zhasla hvězda mi každá,

kam duše jen pne se v myšlenkách,

na každé sedí jí vražda.“

A první: „Toť naše řemeslo,

stín časem počíná lekat,

a chceš-li, by katu vyneslo,

jen počni k pokání hekat.“

A povídá druhý: „V duši mé

noc lká, sejc houká si hlasně,

hlad vyje, a nežli tušíme,

vlk o dlaň otře si dásně.“

A první: „Mít duši takovou,

jež lup by chtěla mi kazit,

hle, zbraň na ni mám již hotovou

a v hrdlo umím ji vrazit.“

Dva poskočí stíny na břehu,

jak vlk se za vlkem honí –

skví voda se jako do sněhu,

dva stíny strhly se do ní.