Dva stíny.

Kdys ulicí jsem kráčel, tu jsem zhled’ –

(byl večer, sporé lampy mhou se chvěly) –

dva stíny u svých nohou, jeden ztmělý

a světlý druhý; tento hnul se v před,

jak s druhým zápas zoufalý by ved’,

ač krok za krokem stejně se mnou spěly,

sáh nad stromy, které se rozšuměly,

a jako obr se až k hvězdám zved’.

A druhý menší, tmavší, pohodlně

se po dlažbě vlek’ v kalné bláta vlně;

má bytost v těchto stínech dvou, hle, celá!

Toť ideál – toť všední život, hmota!

a duše má v těch stínech s bázní zřela

jít Sancha Panzu vedle Don Quixota.