Dva světy.

Je druhý svět, jenž vedle našeho

má vlastni život dole pod zemí,

jde rovnoběžně skoro s naším dál,

sfér jeho tu a tam se dotýká

a vzdaluje se často chvílemi

na dálku nedozírnou – Ale v ráz

tu vrací se, kde nejmíň čekaný

a burcuje nás z tichých nočních dum

a v duši vlívá trpkost života

ba skoro zásvit. Mrtvých je to svět.

Dnes dýcháme a pracujeme v shonu,

sta novin čtem, knih, listy píšeme

a schůze máme, druhu tiskne druh

dlaň s úsměvem, cos někdy dosáhnem

a v jiném oklamáni zmlkáme,

tu malý zisk a velká ztráta vedle,

a nová starost, nové náběhy

ku novým cílům, šediví náš vlas,

a šíj se hrbí, rostou děti naše,

dni všední, svátky dál se střídají,

kams odjedem a vracíme se zas,

a vše to život zvem, jej prožijeme

jen ceny jeho zpola vědomi.

V tom kdosi umře, kdo nám blízko stál,

kdo s námi cítil, dýchal, zápasil.

Jak s třeskem zapadly by těžké dvéře

do neznáma za bludným poutníkem,

děs prochvěje nás, zdrtí na chvíli,

zas haluz uražena s kmene žití,

čím zralého víc nesla ovoce

tím větší rána. Ale za námi

zas život stojí, neúprosný kat,

a bičuje nás krutou nutností,

jít za svým dál... A mrtvý v hrobě spí,

bouř nad ním zuří – on ji neslyší,

blesk šlehá tmou – a on jej nevidí,

svá stará kouzla jaro spřádá zas,

v své nádheře se léto usmívá,

a jeseň pod ovocem hrbí šíj,

a zima s vlasů šedých střásá sníh,

a svět kol jakby nic se nestalo,

a nové proudy mozky hřímají,

a nové myšlénky a směry, tužby

a nové boje, nová kypí žluč,

a stříká jedem stran a fanatismu,

a velké kolo dějin otočí

se o svou osu, než se nadějem,

a mrtvý spí – a je mu nejlíp v tom.

To asyl poslední a nejvyšší!

To jiný svět, jenž neví o našem

a my jen jeho život hádáme.

Tam nevniká víc slovo utrhání

ni slina falešného přítele,

tam podezření nezasyčí had,

škvor domněnky tam v mozek nevlízá,

tam všecko, jistota, nic, klid a tma.

A sestry tyto drží mrtvého

v svém nerozlučném, pevném objetí,

co na něm majestátní dílo své

začíná věčný pochod přírody.

Z cev jeho unavených, nervů mdlých

a svalů tlících ruka neznámá

začíná zbouzet sbor sil usnulých

a tkáti znova nové roucho jiným;

ze srdce jeho, z mozku jenž je troud,

sta klíčí zárodků, ať tvor, ať květ,

a vše se pojí, snoubí, proplétá

jak v alchymisty dílně tajemné

a dá-li tato práce usilovná

jen jednu nitku v řízu nové vesny,

jež v dubnové se pršce usmívá,

jen trávku jednu v lučin koberec

na země ňadru, jež chce v květech plát

jak nevěsta, jest úkol dosažen.

My nahoře však zápasíme dál

a divem někdy vyvoleným jen

se ozve z kvilu větrů bouřlivých

neb z blankytného oka čekanky

cos jako připomínka na ten svět,

jenž vedle našeho dál vře a jest.

Oč náš je lepší? Nevím. Žijem dál;

jen v chvíli svaté dumy, meditace,

kdy otvíráme knihu vzpomínek

na všecky, drsnou drahou kdo šli s námi,

se drahé jmeno znovu zableskne,

dnes jmeno jen, nic víc a hořká žluč

a skoro závist do srdce se vtírá,

žluč z marnivosti každé lidské snahy,

a závist klidu, který má ten mrtvý.

A zítra ve jhu starém žijem dál...