Dva synkové.

Aj mrtvý, viz, tam na loži mi leží

můj Jula, hoch můj nejlepší... A ruce jeho

teď ve vzduchu se pnou,

jak ruce Tvé se po volnosti vzpjaly –

na dlažbě Ty – na loži on – těch dvou obětí! – –

Však lhostejně dál děje kol obětí běží – –

A jak ty stár byl šestnáct jar též teprv, proletář on jak Ty,

jen redaktora synek – však jak bohat! zlata víc, než banky v srdci!

Ač s chorobou zlou v prsou, chtěl jít, chtěl jít, já nevěděl ni o tom –

ba chtěl jít, a šel i ten život svůj jak Ty krev svou posvětit!

A vychrtlé mé dítě – hoch můj, „chtěl též se zúčastnit!“

Jej Střelák, vražedný a velký zdusil,

a pak jej hnali – a chtěli jej mi uřítit! –

Jak šťasten Ty! jak as Ti závidí! – Ty mrtev na ráz,

a na hrdinském poli! Jak se spalo sladce Ti

na dlažbě pražské s bleskem Příští v očích!

Co trpí asi mra mně na loži jen měkkém, co as trpí,

ač z prsou chorých světlo věčné chtěl všem rozsvítit?

Já výtky činím – mlčí – oči jeho slzí, tiše slzí, hledají výš cosi,

já kárám jej, však v duchu líbám

tu žlutou jeho tvář, já na statisíckrát líbám

Ty mrtvý tam, kde otec Tvůj?

já jeho hořký pláč sem slyším! –

ó čím, že když my nejhrdší jsme na své děti,

v ten okamžik již hrob my pro ně stelem měkký?

Jen slza v oku jeho! ne že zemře,

ó vím, to proto jen – až do oken sem slyšet výstřely! –

že nemůž’ teď tam být! – Já ruce nad ním lomím. –

Ó, krev kdy těchto synů našich dobrých

i krev z Tvé rány, krev i na rtech jeho čistých,

ó kdy již krev ta svatá podlost udusí?