DVA SYNKY MILÉ...

Dva synky milé měl jsem... Jeden dřímá

snem věčným na Horském tom tichém hřbitově...

a po druhém stesk divoký mne jímá

v cizině, jež mne svírá jako v okově...

Ač vím, že péče matičky jej vede

bezpečně po života cestách prorvaných,

mám steskem, starostmi už vlasy šedé

a smutek zírá i z mých zraků ztrhaných...

A nemožno... nemožno změnit osud!

Již jara píseň po rovinách ruských zní,

však mnou nic nepohne, stesk rve mě dosud

a sluch můj vnímá vrb jen šepot smuteční...