Dva topole.

Na širé rovině jen louka s hustou travou,

a pouze nebes báň, jež hoří nade hlavou,

jí meze klade kolem. Na prostoře celé

se tu a onde zdvihá vrby proutí stmělé

a stezky sotva najdeš, běžícího hada,

jež chvilku oku zjevna, chvilku v květy vpadá.

Mír vládne po prostoře, slunko nad ní svítí:

v té prázdné lučině dva topole je zříti,

dva stromy ustaralé, zohybaných suků,

jak z dávných pověstí by vstali, v ruce ruku,

dva obři zachmuření, jdoucí do zápasů.

Teď jejich list se leskne ve slunečním jasu

a staré šeptá báje, jako před sta lety.

Kde je ten čas, kdy nejprv ve drobounké květy

haluze obalivše blízkými se shlédly

a vzájemně pel květů v objetí si svedly

po vánku, spečetivše tak svou lásku prostou?

Od oné doby k stáří spolu stále rostou

a vzájemně se těší na té prázdné pláni

v upřímné lahodě a v listů šepotání.

Jich štíhlé tělo k sobě oko chodce svádí;

tu v dálku pod sebou stín, který libě chladí,

do trávy nejbujnější, jejíž stvol se klene,

tichounce skládají pro údy unavené:

tam stromy stařičké si hosta uvádějí

a líbili se mu, pak v snětích nejraději

se cele rozzvučí a plachým písní rojem

i milým chládečkem i vlahé vůně zdrojem

jej rády zahrnou, jak Zeva kdysi honem

uctili v chýžce svojí Baucis s Filemonem.