Dva topoly.

Když vzpomínek let v kraj mě rodný nese

a obrazů roj v mihu zápolí,

vždy nad nimi výš jeden rozepne se:

a já zas vidím vás, dva topoly!

Ten titanský váš vzrůst až do závrati,

to témě, příšerný jež mraků vlas

hned rozplétá, hned ve svou kštici chvátí,

rád stavím představ drahých v hodokvas.

Co uzřely jste věků ve přeletu,

jichž háv se nachem, než i krví rděl!

Já často mněl, že rozumím již retu,

jímž tak se s vámi vítr rozkvílel...

Co do stařeckých beder bouře věků

vám vryla jizev, dusotem svých stop!

A přec, ač nikdo nelil do nich léků,

vy nechýlíte šedé hlavy v hrob...

Ba zdá se, že vám roste síla věkem,

že dmou se obří prsa s jarem v ples,

a s mroucím na západě zlatem, mlékem,

že čelem rostete až do nebes.

Snad věčných strážců slíbili jste péči

té kapličce, již máte v objetí,

jíž kořenů les u nohou tu klečí,

již polibky list, stín váš zasvětí...

Vás pro svatý ten úkol nebe štítí!

A proto často v dáli, mozoly

když sečítám si kvapícího žití,

rád v duši kreslím vás – dva topoly...