DVA ÚSMĚVY

Na klíně matky dítě hrá si,

– z tvých jeden, bože, andílků –

jak sláma zlatožluté vlasy

se kudrnatí po čílku,

to čílko list je nepopsaný,

kam život vyrýti má sled –

a dítě zírá na vše strany

a úsměvem jen vítá svět.

A z jizby svojí osamělé

muž sešlý zírá z okna ven,

kol rtů se matný úsměv stele,

ne úsměv, síť to vrásek jen.

Na čele psány hořké ztráty,

truchlivý doklad, že už žil –

sny mládí dávno rozeváty,

jen kolem rtů ten úsměv zbyl...