DVA VEČERY (I.)

Je večer tak modře zlatý,

v noc přechází ztišenou.

Má západem průsvitné šaty

a citlivost zvýšenou.

List nehne se, nehne se tráva

ni rašící háj bříz.

Tam, záliv vod kde spává,

v tmu měsíc světlem říz’.

Jdou zvuky a šepty a stíny

a plaché vůně jdou,

jsou plny úžlabiny

střemchou a jehnědou.

A záludná lávka úzká

se třese v lesku vod.

Má ruka pevná a mužská

tvůj čeká na průvod.

Tak po boku visíš mi lehce

stín plachý, jak vůně a zvuk,

a jako květ schýlena křehký,

že slyšet jen srdce tluk.