DVA VEČERY (II.)

Dohořel zlatě západ červnový.

Cvrčkové v jasný pějí vzduch,

červánky stkví se mladé březoví

a nad ním chomáč drobných much

se západem zdá svítit nachový.

Sedíme... Vzadu šumí moře bříz.

A zříme... v dálce hasnout modrý kraj.

Bezlidný, dálný horizont se vříz’

v odvážnost srdcí, kde se ráj

nějaký ozval, žitý dnes i kdys.

Mám láskou těchto jasných dnů tě rád

a polosvětlem modřínů,

svěžestí čerstvou, v důl jež vrhá chlad

od sosen do luk, vlhkých lad

kdes po povodních v širou rovinu.

Poslední slunce z bříz a z doubravin

jak duhou šlehlo slídy do střípků.

Tvé tělo chví se tuchou prvních vin.

A rty jsou chtivé polibků.

Však ruce... pevně složeny jsou v klín.