DVA VĚKY.

Jdu uličkami, v kterých vždy se stmívá,

jak úzké jsou a jak s nich stáří kývá,

pod zámkem a pod dómem s hrdou věží,

kde naše sláva, stará sláva leží.

Řad nízkých domů, šedý palác tady,

je zamlklý jak opuštěné hrady,

blíž portálu se modlí žebrák slepý,

a na erb hnízdo vlaštovka si lepí.

Arkýře, brány, podloubí tu stmělá,

a do náměstí obrácená děla.

Jak ticho, jak vzduch ze zahrad jde vonný!

A tichem duní svatovítské zvony.

Jdu blíže k řece. Z daleka mi šumí

jak na pozdrav, jdu v hlavě staré dumy;

jsem na mostě, pod ním se valí řeka,

a za ní oko překvapeno těká:

Sta štíhlých domů přede mnou se bělá,

a na všech leží slunce záře skvělá,

sta oblouků, sta věží se tam zdvihá,

a holubů dav nad městem se mihá.

Zpět pohlédnu za široký pás řeky.

Tam naší slávy, tam i pádu věky,

zde zář a ruch a život – tam jen rovy.

Buď požehnán, buď pozdraven věk nový!