DVA VELCÍ.

Jen jednou Jsi mě políbil –

jak osud všecko zvrt'!

Druh mládí Tvého se mnou byl –

a za tvou hlavou smrt.

Pak šel jsem v kraj, kde oráčem

byl mladosti Tvé druh,

kde na hrobech si zapláčem' –

a Tebe volal Bůh.

Ty's šel, svou knihu pod paží,

kam's účty dnů svých psal...

Čím anděl Tvůj ji vyváží,

jenž odvedl Tě v dál?...

Však duši mé Jsi neumřel,

jak neumřel Tvůj druh –

cit, který ve Vás žitím vřel,

jest mého srdce ruch.

Já k Tobě vracím se vždy zpět

od konce století –

a zamýšlím se v smysl vět

Tvé velké závěti...