Dva vojíni. (I.)

Stateček ten prostolepý čí je?

Zahrádka mu pod okénky voní

a štít řezby malebné ji cloní

a kol stěn se vinný keř mu vije;

okna čistší nad hladinu vody,

jako korály se z mořských slují

světlými se čtverci prokmitují

vonných květin různobarvé rody.

Janda bohatý je dvorce pánem,

jemuž pasou nad rozsáhlým lánem

strakaté se krávy, bílé ovce,

kterýž drží žezlo v radě obce.

Však by stěny nebyly tak bílé,

zahrádka by nepáchla tak míle,

nepjala by se tak bujná réva,

aniž by se okna jasně stkvěla,

kdyby sličná, krásocitná děva

milostnou jich rukou nehleděla.

Anna je to, dcera dvorce milá;

jako jara bohyně vše kolem

lepotou a krásou obestýlá

a květ sype, kde se béře polem,

tak ta dívka tichá, ušlechtilá,

spanile vše vůkol sebe mění,

pilně od prvního jitra rdění

do hvězdné se noci hýbající.

Když jí červánek sen plaší s lící,

na postýlce sněhové si kleká,

na čílku se křížem znamenává

a se spíná její ručka měkká.

Na to svěží do práce se dává;

vymetává světnici a sínku,

všechno staví pěkně do pořádku,

prachu prostí květovanou skřínku

a pak nosí vodu na zahrádku.

Ke krbu se béře šedivému,

snídaní tam pro domácí chystá

a pak celá zářicí a čistá

ubírá se k roditeli svému

a jej budí sladkým polibením.

Janda střeží milenou svou dceru

jako kupec perlu veledrahou,

tu svou hvězdu ve staroby šeru,

budoucnost jí připravuje blahou.

Ba již na kolébce zasnoubena

s hochem byla sousedního dvoru,

otcové se smluvili stran věna

v přátelském již tenkrát rozhovoru.

Od kolébky spolu dítka hrála

Stojí hrd jak titan ve své síle,

vysoký jak topol u potoka,

hřmotně silný, přece ušlechtile

a vzdor svítá z černého mu oka,

pod nohou se zachvívá mu země,

každý úd jak vytesaný z žuly.

K nebesům se tyčí jaré témě

a podkovu ruka láme v půli.

Ale na lva toho bujarého

usedlo si pacholátko něžné,

do pouta ho jalo květnatého,

sklonilť se pod jeho tílko sněžné.

Mílek je to, toulonosné dítko,

jenž ho hledem krásné Anny jímá,

že pod jeho měkké schýlen lýtko

jako levhard v palmy stínu dřímá.

Když se háje krášlí petrklíči,

Vesna táhne se zpěvným svým sborem,

on tu nejpestřejší máji týčí

před půvabné dívky svojí dvorem.

A když ona na plném se voze

za červánků z polí domů béře

a srp spouští ku bělavé noze,

věnec charp si stavíc na kadeře,

podle ní si on tu vykračuje

pohlížeje do zlatých jí lící.

A ta sladká chvíle nestačuje

všemu tomu, co by jí chtěl říci.

A což při tanci o posvícení!

Jako list se nad vírem s ní točí

při basy té zádumčivém znění

a zář lásky plápolá mu z očí,

když se ona při rázné mu polce

k okytěné kloní kamizolce,

když mu hlavu na rameno vkládá,

rovna větrem skloněnému zvonci,

od šíje jí rusý vrkoč padá

se stužkami růžovými v konci,

a jak oči hrdostí mu svítí,

když si vážné selky šepotají,

jak jí sluší roztomilé kvítí

a jak pěkně fábory s ní vlají.

A když konce letních radovánek

a sníh štíhlou věž kostelní bělí,

tu si sedá do barvitých sáněk,

okolo ní létá rozechvělý.

Pentle se mu kmitá na beránku,

na kožichu tulipán se míhá

a rty tiskna krásnou porculánku,

do spletené hřívy koňům švihá...

Onať mu již milovaná žena,

o niž ho ni peklo neošidí,

neboť ctnostná, tichá jako pěna

v otcově jen boží vůli vidí.

Onať sice často poupírá

očka snivá na protější chýši

a lká tiše, tma kdy vůkol čírá –

však svůj osud očekává v tíši.

Z protější se chýše ubírává

jinoch sličný, štíhlý jako jedle,

bolný úsměv rty mu obehrává

a stín dlívá na líci mu zbledlé.

Nemáť ostatních on hrubé tahy,

ale tvary jemné, ušlechtilé,

hlubší cit a vznešenější tahy,

věští oko temné, pounylé.

(Otec ho chudý dal na učení.)

Samoten se nejraději béře

ku vrcholkům háje šeptajícím

a tam bloudí v zelenavém šeře,

uzdu pouště tužbám létajícím.

On tu křídly fantazie lítá

ku hvězdnému ideálů kraji,

v kadeřích, jimž vínek neodkvítá.

Aj, tu charitky se dotýkají

věncem jeho schýleného čela,

svěcenou mu lyru podávají,

tuť on píše o lásce a něze,

o mohutných, zahynulých recích,

o vil bílých, orošených vděcích.

A jak krás věnčí svého kněze,

nebe leží v prokvetavém mechu – – –

Byronovy písně zádumčivé

přečítaje při tesklivém vzdechu,

přes knihu tu zdvíhá oko snivé,

aj, tu zdá se, z lesního mu klínu

vstříc se noří obraz přespanilý:

skláníť se k šerému svému stínu

něžná dívka ve podobě víly,

stín ten na jasné tkví na studánce,

v nížto dívka při tichounkém špluchu

vodu sbírá v ověnčeném žbánce;

pak se týčí do jitřního vzduchu.

A tu on k ní stoupá ostýchavý,

i prosí ji o půvabné kvítko –

Aj, tu ona vyvijí je z hlavy

a již liljové mu jeví lýtko

k domovu se berouc letným krokem.

Jindy zase sedě nad potokem

potápí své oči v bílé mlze,

která poutichlou vísku halí,

u Jandů kouř z komína se valí –

jemu po lících se řítí slze. – – –

Skromně jen svou lásku jinoch jeví,

s ostýchavostí ji míje děví,

v kostele jen vedle ní se staví,

před ní krásné nachyluje hlavy.

Ale bystré oko žárlivosti

nešťastnou tu lásku vypátralo:

Jan ji poznal, v duše hlubokosti

nesmířlivé se mu záští zňalo.

Ale Anna, byť i tajně lkala,

zpomíná si na zemřelou matku.

jež ji v poslušnosti vychovala:

a již doba určena je sňatku.

Zatím Jaroslav tam u ssutého

zámku lesního rve kvítko dané

do ramene jemu mileného

a ty verše pěje rozželané:

„Oj, ty june, proč do pláště halíš..... *