Dva vojíni. (II.)

Jedenkráte z rána na pochodu

jednoho ze zpoury vůdců jali –

stařečka to vznešeného rodu...

Hledalť spásu před pochopy v dáli,

s andělskou svou dcerou ujížděje.

Ó, ta byla vrchol jižní krásy:

z liliového jí obličeje

vynikaly dlouhé, černé řásy,

ústka její malá – dva rubíny,

šíje jako mramor od Carráry,

na ní vlasů sprstěněných stíny

a blesk očí – démantové žáry...

Drahokamy na bílém jí čílku

barvami se stkvěly duhovými,

hedváb těžký na spanilém tílku

pohyby se vlnil ohnivými

Nemohli jsou roditeli vzíti

čarokrásné, milující robě,

volila si po boku mu dlíti

ve štěstí tak jako u porobě.

Když se lampy nebe roznítily

po azúrné, prosvitavé dáli,

zavřeli je do zbořené villy

a na stráž k nim Jaroslava dali...

Ticho bylo po kvetoucí nivě,

mlčelo i listí vinohradu,

Jaroslav tu stojí zádumčivě

o pušku si opíraje bradu.

Zírá na hor skupeniny sněžné

a duch létá přes ty velikány

ku Vltavě tiché, květobřežné,

tam, kde cítil slast i sudby rány.

Vyhasly již ohně po ležení.

Zdaleka jen slyšíš na předstráží

pádných kroků odměřené znění.

Aj, tu šust mu jemný v ucho vráží,

dívka to, hle, ze dveří se plíží

lehkou nožkou, ve měsíčním jasu

dýku stříbrolesklou trhá z pasu,

rámě zdvihá již a hlavu níží,

vlas jí černá po světlé se hrudi,

k jistému již bodu ocel pudí.

Aj, tu Jaroslav jí vtiskl ruku

na ramena liliová, měkká,

že spad ocel u zvonovém zvuku.

A teď ku nožkám jí štíhlým kleká,

zádumčivým hlasem takto pravě:

„Neboj se; jáť věru neublížím

také malé, kadeřavé hlavě,

v jejíž sličnost andělskou se hřížím.

S nadšením bych po boku tvém řítil

do deště se nepřátelských kulí

a tvé čílko nevinné bych štítil,

dokud by mi nohy neklesnuly.

Ctímť já národ, z něhož klínu pučí

dcery hrdinné jak ty, v němž dřímá

předků chrabrá krev a nad nímž hučí

temná zkazka velebného Říma!

Přísahal jsem rukou vyzdviženou,

v Itálie hruď že nenamířím,

raději že smrtí nepomstěnou

s národem tím šlechetným se smířím!

Pustím vás! – Tu stezka vinohrady,

po ní spějte na svobodu zlatou!

Střežiš anděl nebeský vás zrady

pod perutí světlou, rozepjatou!“

„„Prchni s námi!““ dívka zašeptala.

„Nikoliv!“ on vrtěl hlavou temně.

„Stráž se mění – vše by vypátrala

a pak bychom sklonili své témě.“

Aj, tu dívka níž se nachýlila,

na čelo mu ret svůj tiskla vřelý,

se soucitem nad ním zakvílila:

„„S bohem buď, náš osvoboditeli!““

„Na shledání,“ dí on, „v zemi jiné!

A kdy kule svišticí mne zdrtí,

upomínka na tebe pak vplyne

jako med mi v horký kalich smrti!“

Vyvedla pak otce šedivého.

a s ním hustým révovím se dala.

Posléz ramena mu liljového

zamáchnutím políbení slala...