Dva vrchy.

Hořela noc ve hvězd šperku,

Kahlenberg zře do kraje,

zahovoří k Bisambergu

přes černou pláň Dunaje:

Hej ty starý! Ticho jesti,

nechce se mi nějak spát –

máš ty jakés nové zvěsti

od Bezkyd a od Karpat?

Lysou hlavou nehnuv ani

mlčí starý Bisamberg.

Znova nutě k povídání

zahovořil Kahlenberg:

Povídá se, velké slávy

dostalo se Karpatám –

máš ty o tom jaké zprávy?

Sousedíš jim skoro tam!

– Sláva, sláva! Ondy vrány

chválily si letíce,

že tam z té i oné strany

mrtvol leží tisíce –

mrzutě skrz zuby bruče

odpovídá Bisamberg.

Ale hned se toho ruče

chápe dále Kahlenberg:

Co pak mohou také zažít

takovéhle Karpaty?

Dá se to s tím nějak zvážit,

co jsem zažil já a ty?

Ty ses totiž tenkrát díval,

jak s mých boků v nadšení

křesťanských vojsk duněl příval

na turecké ležení,

jak pak zbitý pohan chvatem

do svých dálných Turek táh,

v paměti to psáno zlatem,

v dějinách i čítankách –

– Starý, ani slova více,

dost těch řečí rouhavých!

Dneska stojí půlměsíce

vedle orlů dvojhlavých!

Dobré lidstvo sklene mosty

přes propasti dějin svých,

čehož chápat nemůž prostý

mozek vrchů zvětralých –

Kahlenberg si hlavou kývne

hluboce se zamysle:

Divné věci, tuze divné,

přišly na nás časy zlé.

Bisamberg už beze zmínky

poslouchá, jak vzdychá děd –

má on také upomínky,

moh by také vyprávět...

Sto a málo roků tomu,

u pat jeho na šíji

vstoupil v děl a pušek hromu

Francouz bledé Austrii,

na něm pak stál Napoleon,

v šedých očích žádný vzruch,

vítěz v slavném zápole on,

osud říší, bitev bůh –

Kde i tohle? Sláva světa

čím je věků v pohledu?

Plevel s novým jarem zkvetá –

ta však pryč je, bez sledu...

Mlčí, v lehkou mhu se halí,

hvězdy hoří nad hlavou,

Dunaj tichým šumem valí

proud svůj v dálku modravou.