Dva životy

Když hebce jde stín noci sametné,

jak směšné poučky, které den si střádá!

Litera suchá měkce ulétne,

ubledlý měsíc do jizby se vkrádá –

a ty se noříš jako v koupeli

do stínů, do modra a do měsíce,

tvé oči, které tolik trpěly,

uzdraví vlídně hvězdná blýskavice.

Nic není nemožno, vše ožívá,

nic není mrtvo, všecky věci žijí,

pták modrý z pohádek ti zazpívá

v tajemném lese sladkou melodii...

Zázraky velké kvetou ve snění.

Nejsladší tělo ruka tvoje svírá,

neviditelných zvonů souznění

akordem měkkým u tvé hlavy zmírá.

Snad ve dne muž jsi, co se naklání

nad vetchou moudrost, nad ubohost lidskou,

a ve snu hoch, co v mocném vzeplání

se vypravuje na pouť romantickou...

Dva životy – to kletba nebo dar?

Dva životy – to dvojí plamen zžehne.

Dva životy – to dvojí světa tvar.

A dvojí tíha chabé tělo sehne.