DVA ZJEVY.

Boj dozuřil, jen z dálky dělo hřímá.

Den pohasíná, západ zmírá v krvi –

s ním mnohý padlý junák v smrti dřímá

a proudem teplé krve pole mrví...

Boj odehnal se jako letní bouře,

hřímání vzdálené jen pobručuje –

vůz války jinam letí v mracích kouře,

za sebou ticho smrti zůstavuje.

Klid zbraní zde je, leží rozmetány –

a vedle tiše leží, kdož je nesli...

Krev ještě prýští z otevřené rány

a kane k zemi, na níž údy klesly.

Jen tu a tam se ozve zasténání,

kde koule špatně dílo dokonala –

a potom zas je ticho v smutné pláni,

kde před chvílí smrt hojné klasy žala...

Vše bez pohybu, jenom tam, hle, zvolna

trup zkrvácený o loket se vzpírá,

tvář pozvedá se bledá, k smrti bolná

a za sluncem v dál kalné oko zírá.

Co hledá v obzoru, kde slunce hasne?

Zda domov jeho leží tam tou stranou,

v něm pláče oko jeho ženy krásné,

či matka chýlí tvář svou ustaranou?...

Dva poutníky se polem blížit vidí:

jdou kroky po bojišti neslyšnými,

jak nebyli by ze smrtelných lidí –

spíš vznášejí se jak ty v dálce dýmy.

Ten jeden velký kmet je v selské bluze,

vous bílý, mohutný mu na hruď splývá

a z pod obočí mocných po té hrůze

dvé vpadlých, hlubokých se očí dívá.

A druhý muž je v dlouhé, bílé říze,

dobrotou nebeskou se oči nítí,

vlas volný splývá jako zlatá příze

a celá postať divným světlem svítí...

Ten jeden těžce povzdech’ nad obětmi:

„Žel, přikázání že jste nepomněli!

Jak nikdy světlo, tma jen vzejde ze tmy,

tak zlo jen plodí zla odpůrce smělý...“

A druhý, plný přepodivné záře,

jen k zabitým se v tichém smutku shýbal

a v zsinalé a zkrvavené tváře

i přátele i nepřátele líbal...

Jej uzřev padlý, jenž vstal v zbylé snaze,

a ucítiv rtu jeho pocel sladký –

se blaze usmál, oči přivřel blaze

a klesl na zem jako na klín matky...