DVA ZPĚVY. (ZPĚV DUŠE.)

Z Chaosu Hmoty, živná má šťávo,

sladký můj nápoji, bláhově zpíváš!

Z Hlubiny Hmoty, vidíš, jak neseš,

Kým jsi však řízena, marně se díváš.

Nad vírem, ve víru životních dějů,

já jsem to, jež Tvůj koloběh řídím!

Já, Duše Těla, k Cíli jež spěju,

živné Tvé zásoby

dle svojí potřeby

po těle rozvádím, třídím.

Ty jsi jen minulost; určená, stvořená –

já však, jež, odvěčná, v budoucnost vidím,

také ji tvořím, vzněcuji, řídím!

Tvůj úkol jediný: Živit mne, nésti,

můj však též: Množit se, růst!

Ty můžeš vůli mou na chvíli splésti,

dočasně zdržet neb s cesty ji svésti,

v posled přec všeho jen já jsem

svá Vůle, Osud a Vzrůst.

Ty neseš hlas můj – já však svým hlasem

dovedu rozvázat tisíce úst!

Jediným světlem svým, mysticky skvělá,

co temných prostor jen osvěcuji!

V sklepení Bytí vnikajíc šera

jakých tam pokladů objevuji,

svitem svým lesků co rozněcuji!

Jediným plamenem na svíci těla,

tisíce světel, hle, rozsvěcuji –

a nač mé světlo padá a lehá:

vše oslavuji a posvěcuji!

Ba že jen z látky tvé hořím:

Ale jen já,

sama a jediná,

první i konečná,

volná i prověčná

Meta i Příčina –

Svítím a Hořím –

Osvěcuji a posvěcuji,

sestra všem vítězným Zořím!

Množím své světlo – rozsvěcuji:

Tvořím!