Dvacáté století.

Století za námi! – Hrdě kdys vyplulo,

pyšně mu s vlajky vlál osvěty znak;

ve mnohém zhřešilo, ve mnohém proslulo,

dnes pad’ už v tůň jeho rozbitý vrak.

Nás, kteří dvacáté století vítáme,

loď věku unáší na moře neznámé,

vůkol a nad námi mlha a mrak.

Pohnuti, rozchvěni hledíme do dáli,

zatím co modlitbu šepce náš ret.

Co na nás čeká? Snad žene nás v úskalí

času a dějin vždy divější let?

Není nám, jako by z dáli v kraj zatmělý

příboje bouřlivých převratů duněly?

Či se tam vynoří krásnější svět?

Svět lidí šťastnějších, s Bohem svým smířených,

spějících v šlechetné snaze vždy výš?

Občanů svobodných, národů sbratřených,

lásky a pokoje želaná říš?

Český pak lid – dá se v šlépěje Husovy?

Vstane, by slavil den veliké obnovy?

Anebo padne a nevstane již?

Nevíme. Výšiny mlčí i hlubiny,

hučí jen moře a vlny se dmou.

Přece však, plavci, vy z Husovy otčiny,

zmužile ku předu s výpravou svou!

Tam od hor věčnosti s majáku plápolá

světlo, jež žádná nám vichřice nezdolá:

Kristovo slovo!... To povede tmou.