Dvacátý říjen 1861.

Hle strom květoucí, jenžto větve silné

Rozkládá v půdě plodné, vzdělané,

Kteroužto plémě od pravěku pilné

Obrábí v snaze ctné a žehnané!

To kmen Slovanský, jenžto pevnou patou

O zem, již Bůh mu dal, se opírá,

A mysl, lásky k dobru žárem vzňatou,

Své vlastní péče k zdaru upírá.

Na stromu tom viz větev zvláště krásnou,

Jak z pně se vzhůru mocně povznáší,

A v prostoru nadzemskou, modrojasnou

Svých květů libou vůni vynáší!

To větev Česká na Slovanském stromu,

Již dějin genij zvlášť si oblíbil;

To větev nezdrcená davem hromů,

V niž jaré mízy nový mok se vlil.

Ta větev Česká, jednou mocná, slavná,

Nám dlouho chřadla losu nepřízní,

Jen dějin vlasteneckých záře dávná

Co světlo spásy skláněla se k ní.

V té záři Čechův naděje též žila,

Že vstanou zas z prohlubně poroby,

A kleslá sic než nezničená síla

Tužila věrné jejich útroby.

Dvacátý říjen roku minulého

Co blaha hlasatel nám zavítal,

An jasný mocnář z pudu spanilého

Svým národům práv rukojemství dal;

Vida, že otročením trůn též hyne,

Svým zemím volný vývin zaručil;

A tak nám budoucnosti blaho kyne,

Nebť nám je král diplómem zbezpečil.

Na velkém octli jsme se obratníku,

Ruch státu o tom svědčí mohutný,

Co kolos z řady dějin náčelníků

Čnít bude říjnový den památný.

Jím jsme zas navráceni sami sobě,

Jím stará Česká krev v nás zmlazena,

Jím z mrtvých vstalo, co již tlelo v hrobě,

Jím dávná moci vina zhlazena.

Nuž svorně stůjme otčiny své v lůnu,

Svých práv i povinností vědomí,

Vždy věrni vlasti, národu a trůnu,

Jak káže Hospodin a svědomí!

Ať o nás zví svět s úctou, s podivením,

Že posud jsme, čím byli předkové,

Dokažme čestným činův objevením,

Že jsme a zůstanem vždy – Čechové!