DVANÁCTÁ.

Na duše orloji poledne plane,

kukačka zlověstně volá své: Kuku!

Příteli cyniku, něco se stane –

příteli cyniku, podej mi ruku.

Po šikmých plochách jsme životem kráčeli,

pluh vzdoru brázdami zoufání vláčeli,

boha jsme neznali, jako on nás –

příteli cyniku, nadešel čas.

Stojíme úporně na cestě žití,

vyzáblé šíje své vzpínáme vzhůru,

nevíme, máme-Ii dál kletby hřmíti,

anebo oddaně zřít do azuru.

Křiklavé byli jsme kontrasty prostředí,

v měšťáckých salonech krocení medvědi,

zlámali zuby nám – vyrostly však –

příteli cyniku, vyjasni zrak.

Lichotné samice okolo kráčí –

nás, brachu, nevidí – nehřejem’ více,

jdou jinam svíjet se v smyslném pláči,

jsou jinde vášnivé jich zpovědnice.

Spálené stromy jsme na mrtvém úhoru,

otravný je náš dech, těla jen k odporu –

bohatství duší jsme rozdali dřív,

příteli cyniku – za lásky div!

Na duše orloji dvanáctá bije –

tři cesty zbývají na rozhodnutí:

tloustnutí za službu shýbání šije,

revolver, nebo jít dál do padnutí.

Po šikmých plochách jsme životem spěchali,

illuse mladých let ve stopách nechali,

ďábla jsme poznali, jako on nás –

příteli cyniku, nadešel čas!