DVĚ BALADY. (I.)

V náměstí koutu přihrblý

dům stojí staletý,

s barevných oken mdlými skly.

A křivolaký jeho štít

má pentagram, že Faustův byt

tu byl kdys’ prokletý!

Madonna v růžích na něm sic’,

v podnoží s lucernou,

děťátka svého hladí líc.

Nad vchodem pustým v šero zří,

leč světlo zmírá.... nehoří,

když je tam zažehnou!

Pán domu dávno v světě kdes’,

po zlatu chamtící,

v rozkoší, hříchu spáry kles’.

Však v půlnoc blíž kdo přijít chce –

pitvorné může kostlivce

tam spatřit tančící...

Když v okna šikmá z pestrých skel

zní s věže: bam... bim... bam...

ty mátohy žen ladných těl

jak z modravých utkány par

se v Mandragory mění tvar,

a v smyslů šalbu, klam!