Dvě básně.

Nad nízkou, hřbitovní zídkou

jsem četl knihu písní;

to byly divé, vášnivé sloky,

v nichž rty se tiskly k retům v objímání,

v nichž nahé ruce

se kolem boků liliových vily,

v nichž krev jak láva

se hnala k mozku a v nichž srdce tlukem

div nerozbilo ňadra,

v nichž rozkoš s láskou zpívaly svůj velký

a vzdorný, bájný, jásající paian!

Květ ohnivého máku

jak zvědav zřel v mou knihu

a jako v souhlas kýval,

jak jeden žhavý plamen

z té knihy byl by vzletěl

a proměnil se na květ,

jenž kýval u mé hlavy,

a v letu zabloudilý motýl,

měl křídla samý purpur

a samé zlato, chvíli

se mih nad řádků směsí

jak oživená sloka

té vděkuplné, rozvášněné básně.

V tom svezly se mé zraky

níž s knihy přes tu zídku

na tichý hřbitov dřímající v lese,

a přede mnou, hle, jiné

tu vlnily se sloky

nesmírné epopeje

tak plné něhy, klidu, ticha, smutku,

tak plné smíru, plné odříkání,

té nekonečné básně,

již přísná zpívá Smrt – a já se zachvěl

a rychle zavřel knihu,

ztich hymnus rozkoše před písní Smrti.

A jako v souhlas hlasně zašuměly

kol vážné buky a stříbrné břízy,

prch motýl, jen mák žhavý

jak výčitka stál tichý v parném vzduchu

a hořel v slunci...