Dvě bídy.

Na rozcestí u skály

dvě bídy se potkaly,

obě hubené jak třísky:

jedna z města, druhá z vísky.

„Ach, sestřičko, odkud, kam?“

„Z města, sestro, utíkám –

z města prchám do dědiny

v život lepší, nový, jiný.

Omrzel mne městský puch,

na čerstvý chci vonný vzduch,

v lesa vůni, v slunce záři

nabýt zdraví, lepých tváří.

A ty, sestro, odkud, kam?“

„Já zas ze vsi utíkám.

Každý den i na neděli

máme jenom zemák, zelí.

V městě vždy je masa kus,

kačena neb tučná hus,

divadlo a libosady –

než tu, raděj v městě hlady.“

„Ach, mne vábí tichá ves!“

„Mne hluk města, věží les!“

„Nuže s Bohem! Měj se blaze!“

„Slunce sviť ti na tvé dráze!“

Rozešly se, samý chvat,

aby nezmeškaly snad,

jedna z města, druhá z vísky,

obě hubené jak třísky.