DVĚ BOLESTI

Kdos poranil mě zlobou,

mé dílo šlapal v prach,

a já jsem s lítostí spat šel

a usnul v těžkých snách.

A zdálo se mi ve snu,

že malou rakev zřím,

a v rakvi leželo dítě

s úsměvem ztrnulým.

Kol obrázky a květy,

jak z vosku mělo líc,

a leželo, jak když zlomen

květ schne a schne vždy víc.

A když jsem přihléd blíže,

ó, krutý, krutý žel!

já děcku vlastnímu ve tvář

jsem bledou pohleděl.

Já vykřikl a procit’ –

ó, nekonečný ples!

blíž děcka spícího oddech

se ke mně zdravý nes.

O, hořký lék máš, Spánku,

leč dík! – jak konejší!

kam má se poděla lítost,

má bolest včerejší?!