Dvě černá slunce.

Dvě černá slunce znám, jež rovně planou za dne

i večer, líbezným než uzavrou se snem,

však očím hvězdářů je spatřit není snadné –

těch sluncí dvojice má za svůj domov zem!

Ó, darmo, blázínku, bys pátral po nebesích,

kde zlatých stálic roj se kmitá oblohou;

ne, černá slunce ta spíš najdeš v zimních plesích,

kde hladké parkety nám víří pod nohou,

když večer Besedy se slaví na Žofíně

a rythmus valčíku zní křepce do kola:

tam jistě slunce má též krouží davem síně

a v ohni rozkoše jich temno plápolá...

Ó, zraky čarovné, jež drahou mého žití

se stále míháte jak lampy přede mnou –

kdo z lidí na světě by mohl rozluštiti

změn vašich záhadu tak divně tajemnou!

Já nevím často sám, proč zázrak ten se děje,

když do vás pohlížím, a byť jen na chvilku,

že svítí vaše tma a paprsk váš mne hřeje

a na sta křídlatých a hravých andílků

že vstříc mi vylétá ze svůdné vaší tůně,

kde šero pohádek i žhavý plam je skryt:

mně srdce hladové jen po vás touhou stůně,

a vaším zářením jsem omámen a spit!

Však jindy soumrakem se zastíráte zpola

a dlouho na blízku pak vídat nesmím vás,

ač každá vzpomínka jen po setkání volá,

a rád bych osvěžil se dojmem vašich krás.

Tu pocit samoty mé vnitro steskem dusí,

i čekám trpěliv a bol svůj zakrývám –

já vím, že přijde čas, kdy zjevit se zas musí

mi slastný pohled váš, já, oči, věřím vám,

a šetřím rozpaků i tajemství, jež máte,

neb zřel jsem jednou sám – váš svědek nemilý –

jak ve svém zátiší se pláčem rozplýváte,

a vím, že slze ty se pro mne ronily...

Dvě černá slunce znám, jež vábí sladkou mocí

jak jitro májové, kdy vstává ze chmur ven,

v jich lůně zatmívá se hloubka pozdní noci,

však pro mě výminkou tam hárá světlý den!

Jak na mém obzoru se vlídně pousmějí,

hned jaro vykvétá mi v poušti bezcitné –

ach, černá slunce ta jsou velké oči její,

zkad povždy naděj zas mi spásou zasvitne,

kdy z číše života můj ret jen hořkost pije

a s kletbou cynismu se plíží ke mně hřích:

vždy z velkých očí těch mne vítá poesie

a duše spanilá a čistá jako sníh!

Ó, zraky zářivé, v něž často tak se dívám,

jak hrdě zdobíte mou krásku nevinnou:

vám pouze k oslavě dnes ještě verše zpívám,

vy pro mne zůstaly jste básní jedinou!

Co v lesních studánek jsem dřímat vídal šeru,

co kouzlem z dalekých mně jiskřívalo hvězd –

to všecko nyní z vás já do svých písní beru,

kdy juž kol v životě tu pro mne podzim jest,

kdy v jasný ideál mi utuchla juž víra

a smutně ohlédám se po snech mladosti:

teď z vás, jen ještě z vás můj dobrý anděl zírá

a v ret mi navrací zas úsměv radosti!

Dvě černá slunce znám, dvě černé dívčí oči,

jež temně blýskají se zpod hedvábných řas,

a kol těch sluncí dvou můj celý svět se točí,

a na nic nemyslím, než stále na jich jas!

Vím, že jsem jich otrokem – však marně bych se vzpouzel,

neb mosty k návratu jsou dávno sřícené;

mně srdce třepotá se v síti jejich kouzel

ve sladké mrákotě jak ptáče chycené –

leč nechci volnosť již, a při setkání s nimi

se blahem zardívám, a ten tam je můj stesk:

ach, jako paprslek by šlehnul mlhou zimy –

tak vždy mě proniká jich onyxový lesk!

Ó, zraky vítězné – já do prachu se skláním

před září nebeskou té sladké milosti,

jež proudem line z vás, vy jste mým požehnáním

a v jedno splýváte mi s onou bytostí,

jež od mé chudoby se pyšně neodvrací,

leč věrně pobízí mne sdílným pokynem,

bych nikdy neustal zde od svých snah a prací

ve chvály potlesku a křiku laciném,

než abych dále spěl za stkvoucím ideálem,

jenž u hlav kolébky v mém zasvit’ osudu,

a čerpal sílu z vás, má slunce, v boji stálém,

až jednou s cílem tím – i vás si dobudu!

Dvě černá slunce znám, jsou stejna ve své kráse,

a klobouk Rembrandtův je stínem ukrývá,

v jich vlhku večer spí i ráno zastkvívá se,

a z jejich pohledů se diblík usmívá,

jenž láká šelmovstvím a na jaře i v zimě,

ať žárem léto plá, či mží se na podzim –

jich družný paprslek je stálým hostem při mně,

a jaro blažené mi stále kvete s ním.

Dvě černá slunce znám, dvě oči, jež mi svítí

v můj osud budoucí jak žhavé uhly tmou:

ne, kdyby uhasla – já nemohl bych žíti,

já hořem zahynul bych bez těch sluncí dvou!