Dvě cesty.

Hle, zde je zas ta lávka na rozcestí,

kde nyní v dlaně chýlím hlavu bědnou.

A vidím zas, jak jdem tou cestou jednou,

kde hledali jsme nepoznané štěstí.

Kol stmívá se a tichem pějí ptáci.

Ty, v oku zář a v ruce svěží květy,

jdeš mlčky cestou, jež se v šeru ztrácí

i s obrysem tvé drahé silhouetty.

Já vidím jako drobné stopy tvoje

a kročeje tvé slyším v měkké trávě...

zas dívám se, ty ohlédáš se právě

a v duši mé je plno nepokoje.

A volám darmo... cesta pustá, prázná,

kde bez návratu zašlas, navždy, záhy.

A darmo myslím, pohledem svým vázna

na tratících se stopách tvojí dráhy –:

Že druhou cestou jít jsme mohli radši,

jež nebyla by vedla v pustá lada,

kde neláska a neštěstí se mračí

a v choré čelo těžký smutek padá.