DVĚ CESTY

Řím a žoldnéř na cizí nás cestu svedli,

kolem hrdla provaz konopný nám spředli,

na něj pověsili škapulíř,

k noze kouli, na ruce nám dali pouto –

a my vlečeme se věky s tíží touto

suchopárem v dál i v šíř.

V dálce na obzoru zříme cestu jinou,

dub a lípa s ní se snoubí v alej stinnou,

kterou v dávných dobách kráčel děd

v středu dětí svojich, po boku své ženy,

kam mu ukazoval Mistr upálený:

za sluncem a volný vpřed.

Noha s koulí šine se, kde cizí cesta,

ruka v poutech při ní staví vsi a města,

hrdlo v tísni pěje cizí zpěv,

dál se valíme, kam proud, jenž strh’ nás, proudí –

ale srdce občas k cestě v dálce bloudí,

kam ji vábí dávna zjev.

Husitské tam v těsných řadách táhnou vozy,

nepřátelům země rachotem svým hrozí:

v předu Žižka bílém na oři,

hejtmané kol něho vážných, přísných zraků,

dál lid různých zbraní, cepů, sudlic, praků,

Táboritky, Táboři.

Líto lest nám staré cesty, opuštěné,

ale proud nás dál a dále od ní žene,

že se bojíme mu opříti;

nechce se nám opustiti nové chaty,

ba i na kouli a pouta, provaz klatý

zvykli pozdní husiti.

Tak se stále s cesty k cestě potácíme:

jednou s břemenem se denně plahočíme,

k druhé srdcem zpátky toužíme,

v jedné cítíme se raby bezmocnými,

na té druhé víme, že jsme byli svými –

ale k ní jak, nevíme...

Ba i když nám radí kdo, ať odvrhneme

škapulíř a pouto – my jej okřikneme:

Nač ty pošetilé útoky?

Co čas vzal, jest nenávratně, dávno vzato,

svorným i z té nové dráhy kyne zlato – –

A jsme dále otroky...