DVĚ CHVÍLE.

Na dvě chvíle upomínky prosté

chvějivě mi v čelo padly teď.

Zas ten park... a kolem soumrak roste

nade stromů nepohnutou zeď.

Pěšinka se úzká v šeru ztrácí

jako láska v trudech života.

Přeletem se tiše mihnou ptáci,

nad hlavou se hvězda mihotá

a zde dole všecko v tmu se slévá

a je tady smutno. – Já tu sním.

V hrozny písní upomínek réva

zvolna zraje v tichu mlčícím.

Já zas vidím park ten zasmušilý,

všecko známé, v levo mírný svah,

procházky ty, kde jsme tenkrát snili...

Vítr úpěl v holých křovinách,

tenkrát v podzim šelestilo listí

zvadlé, zašlé, to byl první mráz,

vítr sípal jako nenávistí...

pusto, mrtvo, prázdno kolem nás –

Ó, ten smutek, ten rval srdce z těla...

A ví bůh, v ten smutek nehnutý

ona jenom byla převeselá,

kvítek jarní, mrazem netknutý.

A já potom ještě přišel z jara

v ona místa... Zas ty procházky,

teď vše ale jarním teplem hárá,

v každém místě je tak do lásky,

všude tolik, tolik vřelé krásy

a keř každý nádherný má šat,

každý květ se čistým dechem hlásí,

jásavá zní píseň odevšad.

A v té chvíli ona jenom v dáli

spala v hrobě, letos poprvé...

Zde byl máj, zde hvězdy jasně plály,

její růže kvetly do krve.