DVĚ ČÍŠE.

Dvě číše staré façony, leč v jemné hrany broušené

jsem dneska vyňal ze skříně – to člověk si tak vzpomene

jen náhodou, tak bezděky, jak táhne dlouhý řetěz chvil,

z té číše pila prabába a z této zde můj praděd pil.

Už dávno oba odešli a mnozí z rodu za nimi,

a ti, kdo zbyli, chvějí se jak staré vrby za zimy,

a mnoho v světě uhaslo a rozbilo se v úskalí,

a ty dvě číše přes vír let a času bouře zastaly.

A jak se na ně dívám dnes, tu jako ve snách zdá se mi,

že prabáby zřím vlídnou líc v tom bílém čepci s pentlemi,

že z páry snů a modrých mlh se stále jasněj’ pozvedá

a kyne mi a hyne mi ta vážná hlava praděda.

Ej, víno do těch číší sem, ať perlí se to zase v nich,

mně píti se dnes zachtělo z těch starých číší stoletých,

těch, kteří dávno prachem jsou, jejž vítr zvedá, pravnuku

to na paměť a vzpomínku a na bolest a na muku.

Snad na dně jedné číše té – pak mír se v duši uhostí! –

mně zbylo, mrtvý praděde, kus životní tvé moudrosti,

a na dně druhé, prabábo, jak plynul ti v nich šedin věk,

snad zbyl tu pro mne ještě sled tvých čaruplných pohádek.

Pak s Bohem, úzká jizbo má a nudný světe střízlivý,

já ve starý se ztratím hvozd, jenž moje dětství oživí,

kde víly bydlí ve stromech a modrých bludic tančí svit,

a s ptáky budu zpívati a s květy budu hovořit!