Dvě cnosti.

Již pevnost dobyta. Dým k obloze se valí,

krev, kupy mrtvých těl, kam padne zrak, vše halí,

v ryk strašných vítězů se mroucích dere sten

a v pozdní podvečer již uzrál hrozný den.

Na bláto krvavé tma pozvolna se níží

a neúprosná noc jak jindy všecko tíží.

Toť vždycky klidu čas! Nechť spí, kdo může teď –

však zejtřek děsnou dá snům jeho odpověď.

To ještě poslední se nedořeklo slovo!

Na náspu jediném hle, vojsko odpůrcovo

juž sbité, stenčené se ohrazuje zas

a těžkých palissád se valí nocí hlas.

Dva bratří – vůdcové – až k smrti unaveni,

se sešli tam. Děl bratr: ,Již naděje zde není,

a kdyby archanděl sám přišel na pomoc,

dnes tato poslední juž bude naším noc.

Mám povražditi dát svých dobrých dětí řady?

Či v lepším případu je pomřít nechám hlady?

Ne! raděj odvedu své pluky noční tmou,

ať ve svobodný kraj neb do zajetí jdou!(

A druhý křikl: „Jdi, já nedržím tě déle,

jdi jen a pokoř se před tváří nepřítele,

jak porob žij si dál i ty, i národ tvůj:

ne zítra zvítězit, jen padnout, úděl můj.

Los podlý otroka mne mine – z cizí ruky

já život nepřijmu jak dar, ni moje pluky,

však co je mé, to též mým rukám nevyrvou:

tu baštu nevydám, leč teprv s hlavou svou.“