Dvě děti.

Sotva že se dočekali:

jak sněhový bílý květ

na kolébce přivítali

drobné děcko, snů svých svět.

V zimě bude teplo tady,

dobře se tu bude snít.

Tři tak žijí dohromady,

nemohou se rozloučit.

Časem přísná přijde teta,

zkoumá shodu pátravě,

a jak zdraví děcka zkvétá

opakuje laskavě.

Časem zbloudí děd v ty stěny

se slavnostní lící tich,

úsměvný a nahrbený,

loutkou v tenkých prstech svých.

Jak je šťasten, čapky stuhu

rovná děcku stokráte,

papouška jak houpá v kruhu

přes podušky prohřáté,

trubku ke rtům svadlým zdvíhá,

do klávesů počne bít,

neb pagodu rozkomíhá,

počne zpívat, švitořit. –

Ba, jak vše jde smavě, hebce,

to už děti dvě jsou spíš,

tam to jedno na kolébce

a to druhé hrobu blíž.