DVĚ DOBY ŘÍMSKÉHO ČLOVĚKA. II.

Už táhne k osmé. V krčmě „U legrace“

u stolu naší vesské honorace

se natahují krky, pohled těká

od hodin k dveřím, zřejmě, že se čeká

host jakýs, jenž je hlavou toho sboru

a zlatou nit má vplésti do hovoru.

– No, pan farář si dneska na čas dává –

s výčitkou skoro vzdychla jedna hlava.

– Jen nereptejte, však on jistě přijde. –

– Což, farská vrchnost naše, drazí lidé,

tu pohledat! Jak s člověkem on jedná,

jak pohovoří! Minulého ledna,

když stonala mi plavka, setkám se s ním,

– jdu pro felčara – na palouku lesním,

on, láry, fáry, doktora prý krávě

a poradil tak rozumně a právě,

že obrátil jsem, dal jí napit piva

a milá kráva do dneška je živa –

– Jo, to je pravda – představený na to,

pan farář to je, slovem, člověk zlato,

je s námi jedna duše, jedno tělo,

našinec takřka, říci by se chtělo.

Teď vemte našeho si učitele:

jde jako monštranc o Božím si Těle,

člověka sotva pozdravit že ráčí,

žebrota holá! – – Inu, přejinačí

se člověk, pravda. Však jsme byli kdysi

mu dobří dosti, když jed z naší mísy,

a sedal s námi u tohoto stolu.

Teď nelze prý mu zanedbávat školu

a čte prý knihy – téhle pitomosti

teď přednost dá před naší společností! –

– Pan farář nejde! – – Přijde, sázím hlavu!

Nás, sebe nepřipraví o zábavu,

snad panna Andulka ho – tento, trochu –

– Fuj, takhle nemluví se o něm, kmochu! –

– A vždyť je taky člověk, drazí bratři! –

– No víme, ale jenom co se patří! –

– A jak se vyzná, páni, v politice!

Já jemu vidím trochu do ambice,

a řeknu vám to, – nač to zatajovat? –

do říšské rady chce prý kandidovat! –

– Což, tohle nebylo by zrovna špatné! –

– Já taky myslím – – Pravda, kde on zatne,

tam ukousne též – – Nezadá si v ničem,

německy mluví, jak když práská bičem,

má figuru a rozumí, jak víte,

na světě všemu. Tedy souhlasíte,

že můžem do té zatrolené Vídně

co svého zástupce jej poslat klidně. –

– No, navrhnem ho, budem agitovat,

vždyť vlastencem je, že se musí schovat

sok před ním každý, škoda by to byla

pro národ takřka, kdyby taká síla

uvadnout měla tady v nečinnosti –

– Leč jaká ztráta naší společnosti! –

– Pro národ, sousedé, na oltář vlasti

jsme povinni přec každou oběť klásti

a časem máme jej přec také doma – –

Pan farář vstoupil. Úsměvnýma rtoma

pozdravil blahosklonně, potřás rukou,

sed do čela a již ty klouby tlukou

do plochy stolu: – Hospodo, sem pivo,

tak, přátelé, teď bude zase živo,

já opozdil se, doženem to v mžiku,

tož sem těch dvaatřicet loupežníků. –