DVĚ EKVIPÁŽE.

Ticho sídlí na Hradčanech,

už je dávno po poledni,

každý klidně odpočívá

po práci neb po obědě...

Na ulicích nehlučno je,

jenom sem tam osamělý

chodec spěchá po chodníku,

rozžhaveném palem slunce...

Ulice kde Nerudova

zatáčí se v pravo k schodům,

tiše plyne nyní kočár,

sametem a jemnou látkou

uvnitř krásně vyložený,

s obručemi gumovými,

s párem skvostných, drahých koní...

Arcibiskup jede domů,

někde asi omeškal se,

proto koně pospíchají,

aby Jeho Eminence

dostala se ještě zavčas

k tabuli již připravené...

Kočár plyne jako dechem,

již se stáčí tiše vzhůru,

kde však nutno trochu uhnout;

člověk jakýs, bídně oděn,

zamyšleně veza trakař,

namanul se náhle v cestu,

div že – jaký nemotora! –

nedostal se mezi koně...

Na trakaři veze truhlu,

prostou, černou z hrubých prken,

bez kříže a bez pozlátka...

Umřela mu včera žena

u nich, ve vsi, za Hradčany,

teď jí veze domů rakev,

přivázanou na trakaři...

Ušetří tak aspoň povoz...

Rád by ženě koupil truhlu

s pozlaceným křížem v prostřed,

to však stojí zlatku více,

které nelze oželeti...

Na faře mu řekli včera,

chce-li ženu řádně pohřbít,

jak se sluší katolíku,

že si musí napřed schystat

jednu zlatku od výkropu...

Nutno tedy spokojit se

dobré ženě prostou truhlou,

bez zlatého kříže v prostřed...

Proto je mu hořko v duši,

proto se tak pozapomněl...

Žena byla tolik hodná,

nechala mu osm dětí,

všechny řádně odchovala,

odkojila vlastním mlékem,

třeba že se mnohdy z hladu

nedostalo mléka v prsou...

Byla jistě tolik dobrá,

jistě že si zasloužila

truhlu z prken hoblovaných...

Co z těch dětí nyní bude...

To mu všechno táhne hlavou,

tomu zlému člověkovi,

který se svou ekvipáží

– lze-li takto nazvat trakař –

div se nevplet’ mezi nohy

koním pana kardinála...