DVĚ HOLUBICE.

V čarovném podletí,

v zeleném háji,

dumy jsem před’;

do korun upjav svůj hled,

uzřel jsem na sněti

holubic dvé,

jak v blahém, nadšeném roznětí

dlí sobě v přeluzném objetí,

jak sobě písně –

o lásce písně lkají...

Nad nimi koruny

ladně se chvěly,

jakoby dech

nebeských andělů všech

zavanul ve struny

čarovných lyr;

tu jsem se zamyslil hluboce,

neboť mé myšlénky divoce

k ztracené lásce –

k ztracené lásce spěly!...