Dvě hrušně.

Dvě hrušně stály před okny

a byly staré, staré,

je štěpil sivý dědoušek,

když v síle sám byl jaré.

A květem byly běloučké,

když přišli z jara ptáci

a šeptali jim v korunách,

že jaro k nim se vrací.

Však svadly květy, vadnul list

a podzim slavil hody;

k nim přišel mladý hospodář,

by hledal na nich plody.

A hněvem planul jeho zrak,

vždyť užitek byl malý:

„Toť poslední byl věru rok,

co před okny jste stály!“

Bol stísnil jejich šedou hruď,

ston s loubí jejich slétá:

„Vždyť dávaly jsme ovoce

tak dlouhá, dlouhá léta!“

Však neslyší jich ukrutník,

když v hruď jim vráží rány,

dvě staré hrušně před okny –

již na zemi jsou sklány...

A vyšel sivý dědoušek,

slz plničké měl zraky:

„Co potkalo vás, nešťastné,

to na mne čeká taky.“