DVĚ HVĚZDY.

Tma olověná padla na řeku.

Stesk jako had se plazil krajinou,

dech ztajený, až úzko člověku.

Pak bílé světlo zahořelo tmou, –

to hvězda zaskvěla se v daleku.

A její svit pod řeky hladinou,

jak zlata žhavého by na dno vlil,

se v jasný plamen vzňal a roznítil.

Dvě hvězdy náhle do tmy noci vrou!

A čím noc k zemi padá temněji,

tím víc ty hvězdy září temnotou

a stále víc a stále žhavěji...

Ta prvá k zemi, druhá do nebe,

jak duše dvě, jež myslí na sebe –

a k sobě nesmějí!