Dvě idylly. (I.)

Pohorskou vískou šel jsem za večera,

když slunce zapadlo již do mračného šera.

Jen slabý, úzký rděl se ještě v nebi pruh,

a rosou zvlažen voněl les i stráň i vzduch.

Kouř modravý plul ze dřevěných chatek,

kde na prahu teď po práci houf dětí, matek

i kmetů šedivých si sedlo na kus řeči,

k níž z dvora štěká pes a telátko kdes bečí.

Od blízké školy bílé zavání sem lípa,

a vedle na dvoře Valášek dříví štípá.

I píseň zaznívá, tak bezstarostně mladá,

to s nůší Valaška ji drsnou cestou skládá,

a hlasnou ozvěnu až v tiché hoře budí,

jak by se hora smála plnou, zdravou hrudí.

Tu maně na malé jsem utkvěl chýži,

a k prahu jejímu mé kroky už se blíží.

Tam stařec se stařenou jako chrástek seděl

a děvče jako šípek, smích mu z očí hleděl.

U kmeta chlapec hrál si v dlouhé košili

a vestě červené, již pestře vyšili,

v klobouku širáku a na psíka se vztekal,

jenž mu teď odběhl a na mne statně štěkal.

Chtěl promluvit jsem s nimi, bylo vše tak vlídné,

když náhle ztichlo všecko jako v kapli klidné.

Slyš! ze dřevěné vížky, ze chrámku

vyběhly zvuky – stádo beránků,

a s horské stráně

zní „Anděl Páně!“

Na prahu chaty přežehnal se děd,

vzhlíd’ vážně na hocha, jenž sepjal ručky hned,

stařena suchá, smrt již v bledém líci,

i děvče, o svém blahu teprv snící,

vše rozchvělo se, uklonilo čelem –

„A slovo tělem!“

Ó chvíle posvátná! Jak les by rostl výše

i ves i kostelík, jenž nadšením teď dýše!

Hlasitě šeptá žena šedivá a hluchá,

a její postava jak křovina je suchá.

Však stařec předříkává hlasem pevným, jistým,

a po něm hošík hláskem zřetelným a čistým,

že každé slůvko jeho jasnou perlou zní,

líp nežli na věži ten zvonek kostelní,

že jako píseň z úst to zaznívá:

„Zdrávas Maria!“

Kmet schýlen klečí – hlava se mu třese –

„No dále, staříčku, přec modlete se!“

hoch košiláček se širákem v rukou

na děda volá, jenž tu chví se mukou.

A stařec vetchá přimhuřuje víčka,

otčenáš předříkává za tatíčka

a za matičku, jež s ním v hrobě leží

tam na hřbitůvku na té stráni svěží.

A hluchá stařena na kmeta mlčky vzhlédá

a přežehnavši se zas na práh zvolna sedá.

„Co se to ještě modlí?“ na děvčeti zvídá.

„To za rodiče!“ dívka křičíc odpovídá.

A zvolna na vísku se šero snáší husté,

a na obloze zdánlivě teď pusté

hle, hvězdy vyskočily s tichou září sladkou,

jak by to tatíček se k chýžce díval s matkou.

V dřevěnou malou vížku, do chrámku

vběhly zpět zvuky – stádo beránků,

ve zvon se skryly,

a noc se chýlí.