Dvě idylly. (II.)

Hory, hory, samé hory,

samý údol, roklina,

a v nich pestře rozházena

usmívá se dědina.

Dědinka to idyllická,

pravý ráj to, rajský klid:

v prostřed bílý kostelíček

a na kraji krčmář žid.

Pan farář, nu, jako z Vossa,

matriku má jako sníh;

každé druhé rozeňátko

z rodičů je manželských.

Ovečky se v horách pasou

a Valaši v palírně;

vzduch je čistý jako křišťál,

v hospodě jak v udírně.

Ovce běží cinky-linky

a jehňátka hopkují,

z krčmy Jurku vyhazují,

perou se a sakrují.

Jak se leskne jeho pšenka

mroucím sluncem polita!

Většina jí, jak tu stojí,

u žida už propita.

Shrbena pod nůší trávy

žena jeho popílí –

„Bože, Bože, už ten pohan

zase je dnes opilý!“

A ten chlapec rusovlásek,

pod kloboukem děravým,

s táty hledí na maměnku

očkem modrým, zkoumavým.

Výkřik srdce raněného

propouští ten dětský vzhled,

jak by drsná noha šlápla

na běloučký jeho květ.

„Ave Maria!“ v tu chvíli

rozlehlo se po kraji,

a tak zvučně – žena pláče,

v krčmě dál se hádají.

Na okno tu zabouřila

žena bídná od mlada;

hněvem zrudla: „Klekání je,

modlete se – !“

Krčma ztichla. Vše se modlí.

Zvonek duší proniká.

Před hospodou Jurka leží,

žena jeho hlasně štká.