DVĚ IMPROVISACE (I.)

Až zaplane to slunce po třetí,

mě nemusíte v světě viděti.

Až polední žár lehne na světy,

vy myslete si, že jsem zakletý.

Zkamení hlava sebou zmučená,

zkamení v touze vzpiatá ramena.

Zkamení bděním zesláblý můj hled.

– Jen srdce mé nemůže zkamenět! –

Až polední žár lehne nad světy,

vy myslete si, že jsem zakletý.

Až polední žár dá vám ovoce,

sněte: to srdce bilo divoce!