DVĚ KAPITOLY Z ROMÁNU. (I.)

Již rudnou révy... Ticho noci rozrývá děsem vraní skřek,

v chudičké chatě dívka – sirot pláče a teskní do dálek;

v zarudlém zraku bolest taje ve velké slzy Zoufání,

i růže lící prožloutly již v mrazivých vichrech Poznání.

Nadějí není... touhy šílí... milý se z dálek nevrací...

mlhy se plouží, myrta vadne a v dálkách západ krvácí...