Dvě koruny.

V těch dílnách zlatníků jak plno, živo bylo.

Toť krásy nevšední se ukončí dnes dílo,

neb zlato, rubíny a jasné diamanty,

a stříbro, safíry a velké brillianty

se spojí v korunu, již dokonají právě.

Jak bude slušeti té urozené hlavě,

až v kotlů hřmot a ryk a zvučných polnic vřesku

a v hukot salv a děl a pestrých krojů lesku,

v žár zlata, hedvábí a bílých krajek třísni

a v sterých tisíců jásotu, křiku, písni

ji primas vsadí sám na pomazané skráně,

na skráně královské, na skráně syna Páně!

A podle dílny té na místě opuštěném,

kde pouze nevlídný lkal vítr smutným stenem,

keř trní pučel sám a divokými ostny,

vše vůkol probodat chtěl, zlý a nelítostný,

a na to těšil se a snil ve hnusném plese,

jak někdo dotknutím až na krev probodne se,

a zpilý divokou a hříšnou vášní svojí

se houpal po větru a vztekle chřestil zbrojí

a jeho každá snět se jako zmije pnula,

by kohos nalezla a pevně obemknula

a ze své náruče jej nepustila prve,

až syta byla by té čerstvé, teplé krve.

Tu přišel neznámý kdos, velký, z jeho tváře

šla divná, nezemská, jak slunce jasná záře,

a jeho poklidné a převelebné čelo

jak oltář z mramoru se pyšnilo a stkvělo,

a jeho panenské a nedotknuté rety

se chvěly ohlasem nebesky sladké věty.

Snět jednu ulomil a v korunu ji splítal

a v skráň ji vtlačil svou a tak ji vroucně vítal

jak onu zlatou král, již právě v kathedrále

mu kladli na hlavu. Pak klidně bral se dále,

ač teplá, vřelá krev mu s čela tekla na zem –

s korunou Genia, jež rve a pálí mrazem.