Dvě laně.

Dva dny juž kníže Oldřich z Peruce

na vzácnou čekal zvěř,

a vždy se zachvěl, jak hnul sebou prudce

ve větru strom i keř.

A darmo zněla lovčích rohů echem

kol zalesněná stráň,

to bůh ví, kudy zmizela vždy mechem

ta bílá, vzácná laň.

Dne třetího zas vyjel na čekání,

však sám děl: Naposled!

Jel, náhle, v úval kde se hora sklání,

co kouzelného zhled’.

Tam dívka stála, u studánky prala,

zpěv její zvonil v les,

a kníže zřel, jak sukni nazvedala,

jak s páží šat jí kles’.

A jako světlo mezi bílé břízy

když zbloudí, její pleť

tak stříbrem plála, vlas jak zlato ryzí. –

Ó hleď si srdce, hleď!

I stojí kníže udiven a němý,

zář listím hraje si,

a zapomenul půvaby jat těmi

na lov i na lesy.

V tom udýchán sem vrazil lovec mladý,

tvář v ohni, v dechu chvat:

„Ó běda, kníže, co ty stojíš tady,

laň padla do tenat!

A nalíčil je rukou přeumělou

ten lotr Kresina,

ó pojď, potrestej selskou pýchu smělou,

zkroť toho zlosyna!“

Hněv zkypěl v knížeti, trh’ uzdou prudce

a v cvál se dali zas,

kam lovec ved’ je nazpět do Peruce,

a v statek vtrhli v ráz.

Na dvoře, hle, nad krásnou, bílou laní

ten lotr sedlák stál,

ji právě skolil, hladil jí šij dlaní

a do vousů se smál.

A stáli jak dva mraky proti sobě,

tu kníže – sedlák tam.

„Hned spoutejte mu drzé ruce obě,

trest vymyslím juž sám!“

A lovci juž se vrhli na sedláka.

V tom dívka cloní jej,

knížeti padá k nohoum letem ptáka:

„Můj otec! Soucit měj!“

A kníže couvnul. – Bože, to jest ona!

Tam prala před chvílí!

Pod nohou její kvetla růže vonná,

kol hráli motýli!

A jako světlo mezi bílé břízy

když zbloudí, její pleť

tak stříbrem plá a vlas jako zlato ryzí:

Ó hleď si srdce, hleď!

A kníže couvnul – usmál se a svolil:

„To můžeš štěstím zvát,

že za laň, již’s mi před očima skolil,

mi jinou můžeš dát!“

„Laň za laň!“ – Kresina vždy s klidnou tváří

dal jemu v odpověď.

A na bříze pták zpíval jásající:

Ó hleď si srdce, hleď!